Není jazz jako jazz

Nedělní vzduch ve Staré Pekárně byl sakra nasycen jazzem. Ale ne tím, u kterého byste začali hned tancovat. Ba právě naopak. Tím komorním, o něhož se postarala Elena Sonenshine s kapelou Jocose Jazz.

Prostor před pódiem byl obsazen sedícími posluchači a zbytek návštěvníků se tísnil v úzké průchozí chodbičce, aby z vystoupení Eleny Sonenshine a její skupiny Jocose Jazz také něco měl. Mladí i staří, všichni si dnes přišli poslechnout zpěv jedné z nejlepších českých jazzových zpěvaček. Takovou komorní atmosféru jsem ve Staré Pekárně ještě nezažil. Publikum bylo jazzuznalé a formálně tleskalo po každém instrumentálním sólu hudebníků.

Hudební stránka kapely se skvěle doplňovala s faktem, že je nedělní večer. Jak jinak jej uzavřít, než takovou milou pohodovou hudbou, díky které zapomenete, že je zítra pondělí a všechen ten kolotoč začne znovu?

Elena zpívala převážně anglicky. Bodejť by ne, když vystudovala jazzový zpěv na Berklee College of Music v americkém Bostonu. Přesto však ukázala svůj hudební talent i písněmi, které si sama přeložila do angličtiny. Například u takové lidovky Anička, dušička, kde si bola bylo velice zajímavé sledovat zhudebněný přechod do jiného jazyka. Klobouk dolů.

Ač byla hlavním tahákem večera Elena, pozadu nezůstával ani zbytek hudebníků. Soustředěné výrazy naznačovaly, že tahle parta už má něco za sebou a je zaručenou kvalitou na své scéně. Zajímavé bylo sledovat hru vibrafonisty Radka Krampla, při níž se mi v hlavě vybavil obrázek, jak jsem jako malý bušil zběsile paličkami do xylofonu. Radek ale, na rozdíl od mé představy, dost dobře věděl, co dělá. Navíc měl na starosti dokonce vibrafony dva. Moc jsem se mu nedivil, že hře na tento nástroj propadl, neboť ten větší instrument z dvojice navíc krásně světélkoval. A víme, co dělá takový efekt s gamblery u hracích automatů, že?

Hudebníci a hudebnice si plně užívali svá sóla a souhry a bylo vidět, že je hudba baví a nepotřebují k tomu žádné hvězdné kostýmy a patetická gesta. Celá kapela byla formálně oblečená, Elena si na sebe vzala delší halenku a jeany. Společně s kruhovými náušnicemi a kudrnatými vlasy připomínající trvalou jako by se vracela do osmdesátých let. Ale pryč už se vzhledem, za ní mluvil hlavně čistý zpěv.

Aby však nebyla atmosféra až moc uspávající, uznala Elena, že většina koncertu byla zatím příliš zádumčivá. A tak spustili rychlejší song Just Friends. Ten mi dost připomněl budovatelskou hudbu z hry Transport Tycoon. Nevím proč, ale tento koncert ve mně stále vyvolával nějaké vzpomínky na mládí…

Elena se smála, tu si podupávala nohou do rytmu, tam si zase poplácávala po stehnech a s radostí představovala jednotlivé hudebníky, kteří měli zrovna sólo. Kromě zmíněného vibrafonisty i Mirka Linku s kytarou, Petra Dvorského s kontrabasem a Branka Križka za bicími. Poté zapěla poslední píseň před přestávkou. Takovou trefnou podzimní depku s názvem You and the Night and the Music.

Po pauze se osazenstvo trochu zmenšilo. Tak akorát, aby si na připravené židle už mohli sednout opravdu všichni přítomní. Jazzmani spustili track Slow Hot Wind, který byl pomalý a líbivý stejně jako vítr v jeho názvu. Kytarák Mirek byl při něm doslova zažraný do svého hraní a nedivil bych se, kdyby se probral tak za dvě hodiny a zjistil, že je v Pekárně sám a navíc ještě zamčený.

V začátcích písní v druhé půlce bylo krásně využito typicky jazzového úvodu s jemným ťukáním na kontrabas, které vyluzovalo příjemně dunivý zvuk. Následovala směs milostných písní a potom i rychlejší Change, při nichž kapela ukázala mistrné a nenásilné přechody z pomalé do rychlé roviny.

To už byl na programu poslední song od Buddyho Johnsona, dojemně nazvaný Save Your Love For Me. Elena se loučila s příchozími hudebními nadšenci, litovala toho, že do Vánoc už se v Pekárně neobjeví a ze srandy za to seřvala jejich manažera, kterému se později omluvila.

I jazzmani však mají rádi nekončící potlesk a následný přídavek, takže opravdu poslední zahranou věcí byla Don’t Let the Sun Get Your Crying od Joea Greena. Při ní ukázala Elena Sonenshine na rozloučenou celý svůj pověstný hlasový rozsah v kostce a přesvědčila všechny přítomné, že je právem zvaná nejlepší českou zpěvačkou v jazzové sekci. Závěr písně patřil společně urvané souhře všech hudebníků, kteří bušili do nástrojů co to dá. Nejvýraznější zvuk vydávaly bubny. Po takto intenzivním konci už přišel definitivní konec koncertu.

Ann Drew, 3. 10. 2008, Brno – Stará Pekárna, 28. 9. 2008

<< Zpět

webmaster | © Elena Sonenshine 2010 - 16